Po krátké odmlce opět přinášíme postřehy z dvou významných evropských zemí. Odrazil se příchod jara výrazným způsobem na politice obou států? Jsou již znatelné přípravy na volby do EP nebo jaké významné události ovlivnily dění v Německu a Francii, to se dozvíte při čtení řádků níže.
Německo se postupně dostává do předvolebního módu. Nejedná se ovšem o volby do EP, které se konají za necelý měsíc, ale o zářijové volby do spolkového sněmu. Sociální demokracie se po třech letech letargie probrala k výraznější aktivní činnosti a pokouší i přes mnohé nevyřešené otázky vtisknout německé levicové politice novou tvář. Poslední dobou se o pozornost starali zejména příznivci Die Linke.
Kromě představení programu začala SPD s na Německo nezvyklým způsobem kampaně – antikampaní. Terčem je kancléřka Angela Merkelová. Je poněkud zarážející, proč strana, která je součástí vládní koalice, takto vystupuje proti své „šéfové“, když nese spoluzodpovědnost za činy a aktivitu vlády, ba dokonce nese velkou část zodpovědnosti za současný stav Německa. Jen pro připomenutí, SPD vládne bez přestávky již 11 let. Z toho důvodu jsou argumenty útočící na zejména na CDU velmi krátkozraké.
Pozornost kolem SPD na sebe přitáhla také předsedkyně mládežnické organizace, která v rozhovoru pro deník Die Welt uvedla, že kategorické zakazování spolupráce s Die Linke na spolkové úrovni je chybné. V rozhovoru mimo jiné uvedla, že SPD by měla být ještě více sociálnější s větší levicovou profilací. Že by si soudruzi ze sociální demokracie uvědomili, že jim za léta nečinnosti vyrostl silný konkurent v podobě Die Linke?
Prohlášení mladé sociální demokratky je také zajímavé v tom, že odráží náladu, která se stává dominantní zejména na německých univerzitách – silné liberálně levicová ideologická orientace. Vyroste v Německu nová generace „echtovních“ sociálních demokratů? Zatím k tomu vše nasvědčuje…
Pri pohľade na minulotýždňovú politickú situáciu a dianie vo Francúzsku, či skôr v Paríži, nebude vôbec prehnané tvrdiť, že sa týchto posledných sedem dní nieslo v zvláštnej, až paradoxnej nálade. Na jednej strane sa totiž už postupne, napríklad verbálne, pripravoval na oslavu druhého výročia v prezidentskom úrade Prezident Sakrozy, ktorého popularita sa dostala do bodu historického minima – 32% percent, kontrastujúcich nielen s cca 53% ktoré ho dostali do úradu, ale i 36% súčasného premiéra Françoisa Fillona, ktorý zvolil veľmi inteligentnú stratégiu rezervovanejšieho, avšak profesionálne- lojálneho vzťahu s Prezidentom, majúc na zreteli ďalšie možnosti kariérneho rozvoju v budúcnosti. Na druhú stranu sa Francúzsko, a v tomto prípade už skutočne celá krajina, postupne mobilizovalo, nie však na počesť Sarkozyho výročia, ale naopak, v rámci verejného vyznania rôznych hodnôt, ktoré sa konalo v podobe prvomájových masívnych manifestácií a pochodov po celej krajine. Protestovali všetci: od nadšených jednotlivcov, študentov (aj zahraničných, napríklad brazílskych ľavicových nadšencov), syndikátov, militantov, spolkov žien, liberálov, rozštiepeného socialistického opozičného bloku až po ultrapravicových neonacistov, ktorí tiež, za bieleho dňa, názorne vyjadrovali, čo si o ľavici myslia. Bola to jedna veľká šou, s počtom účinkujúcich dosahujúcim až 1 200 000 ľudí, hrajúcich v tejto mega reality šou, vypovedajúcej niečo interné o francúzskej spoločenskej situácii. Šou plná emócií, nie na Sarkozyho počesť. Tým paradoxom, čo tu takáto situácia vyvolávala bol dojem, či ilúzia dvoch pomyselných svetov. Na jednej strane to je Prezident, jeho vláda a vládna strana a ich ciele, ambície a predstavy, samozrejme do čo najväčšej možnej miery zhodné s tými národnými a na druhej strane takmer bezmocná opozícia, ktorej v tomto akosi šťastne i nešťastne hrajú do karát vyjadrenia nestranných odborníkov o akejsi privatizácii moci prezidentom. Čo však možno považovať za nefalšovaný dar k prezidentovmu výročiu je kniha, „Abus de pouvoir“, v preklade „Zneužívanie moci“, ktorej autor, Sarkozyho protikandidát z pred dvoch rokov, centrista François Bayrou, ktorý sa proti bývalému súperovi tentoraz rozhodol bojovať perom a do istej miery odštartovať predprípravnú kampaň pred budúcimi prezidentskými voľbami. A tak týmto vedomým aktom odporu a vyhlásenia vojny sarkozysmu - sprisahania Prezidenta a časti francúzskej elity, ktorí idú po peniazoch, obdivujúc anglosaský model, pri ktorom chcú, s francúzskou výnimkou, aj skončiť - sa Bayrou korunoval sa do pozície prvého odporcu súčasného francúzskeho Prezidenta. Avšak počet konkurentov s ubiehajúcim kankenátom nadšene narastá: de Villepin, Copé, možno dokonca aj Alain Jupé a samozrejme bojovné a rozhnevané Francúzsky z Parti Socalist. Reakcia Elyzejského paláca aj na takúto mobilizáciu - mobilizáciu elít? A propos Bayrouov cenný príspevok do francúzskej politicko-spoločenskej literatúry, Elisée jednoducho vyjadrilo svoju vďaku prostredníctvom odkazu jej autorovi, ktorý „preň vždy ostane len muž na prevalcovanie“. Ako sa však v skutočnosti budú veci ďalej vyvíjať je nadmieru zaujímavé, keďže práve autor tejto cieľavedomej odpovedi si už podľa vlastných slov „ splnil svoje osobné ambície a neostáva mu teda nič iné ako nasledovať ciele kolektívne“. Otázne je ako tieto kolektívne ciele bude napokon Prezident merať.
Zdroje: Le Figaro, Le monde, La Liberation, LCP Assemblée nationale - chaine parlementaire, Die Welt, Der Spiegel
Žádné komentáře:
Okomentovat