Debata Gaza po útoku izraelských vojsk

Ve čtvrtek 26. února proběhla na půdě Fakulty sociálních studií debata o nedávném vojenském útoku Izraele v Gaze (operaci Lité olovo, jež proběhla od 27. prosince do 17. ledna). Debatu pořádala Studentská sekce IIPS. Pozvání přijali 3 hosté:

• Pavel Fried, předseda Židovské obce Brno;
• Lukáš Lhoťan, místopředseda Libertas Independence Agency jako zástupce muslimské obce;
• Marek Čejka, nejznámější odborník na problematiku izraelsko-palestinského konfliktu a také vyučující na FSS.

Večer, na němž se sešlo kolem 60 studentů, moderoval Miroslav Kalous. V krátkém úvodu zdůraznil některé události, které by pečlivému pozorovateli konfliktu neměli ujít (objevení se Hamásu v roce 1987, rozhovory v Oslu 1993, vypuknutí 2. intifády 2000, opuštění Gazy ze strany Izraele 2005, volby do palestinské samosprávy a válka Izraele s Hizbulláhem 2006, souboj Hamásu s Fatáhem a jeho převzetí moci 2007). Na závěr moderátor popsal 2 hlavní zmiňované motivy, jež vedly Izrael k zásahu: neprodloužení příměří ze strany Hamásu a jeho četné raketové útoky a snaha obnovit deterent izraelské armády po nepříliš povedené poslední válce s Hizbulláhem.

Poté Marek Čejka předestřel své (kritické) hledisko na operaci Lité olovo: operace z dlouhodobého hlediska nic neřeší, Izraeli nic dobrého nepřinese, hlavně proto, že vychová novou generaci radikálů. Upozornil, že v rámci vnitřního konfliktu ve Svaté zemi se jednalo o vůbec nejkrvavější konflikt, kdy během několika dní zemřelo spousta civilistů. Přestože došlo k oslabení Hamásu, nedošlo k jeho zničení a de facto jde o jeho politické vítězství, což vyplývá z logiky asymetrického konfliktu (podobně jako v letní válce s Hizbulláhem). Částečně šlo i o formu předvolebního boje v Izraeli, což už se stalo i dříve, např. za vlády Šimona Perese v konfliktu s Libanonem, kdy se Peres snažil předvést jako rozhodný politik.

Jediný racionální důvod k boji na straně Izraele spatřuje Čejka ve snaze získat v Gaze opět informátory, kteří mu zřejmě došli a kteří jsou nezbytní k provádění tzv. „mimosoudních likvidací“. Na straně Hamásu poukázal Čejka jako na jednoznačně negativní fakt na používání lidských štítů. Z druhé strany poukázal na značnou disproporci v obětech, obzvlášť ve srovnání s oběťmi raketových útoků Hamásu: z tohoto pohledu způsobil Izrael na palestinské straně stonásobně větší oběti na lidských životech během pár dní, přestože několik desítek osob zabil Hamás v průběhu let. O disproporci jde i z hlediska mezinárodního práva. Další kritika směřovala na Izrael za použití bílého fosforu (byť proto, že byl použit nevhodně, ne jako zbraň – používá se k značkování apod.) podobně jako v případě války v Libanonu došlo k použití kazetových bomb.

K řešení je podle Marka Čejky třeba následující: ze strany Izraele zvýšená pomoc Palestincům – zahraniční pomoc jde prakticky pouze z jiných zdrojů (USA, EU, nevládní organizace), přestože je Izrael z hlediska mezinárodního práva za území zodpovědný. A to hlavě proto, že zlepšení ekonomické úrovně pomáhá umírněným. Pokud jde o Hamás a Fatáh, obě uskupení mají celou řadu negativ. Pokud jde o Fatáh, pozitivní je, že je pragmatický a schopný kompromisů (pokud se mu zaplatí). Hamás je mnohem nekompromisnější, ale v mnoha ohledech také podstatně schopnější, především v sociální správě. Ideální by bylo jejich vzájemné usmíření, neprohlubování rozporů ze strany Izraele a vytvoření palestinské vlády národní jednoty. Tuto vládu (vzešlo z demokratických voleb) by měl Západ podporovat.

První se z publika ozval Petr Němec a poukázal na základní funkci státu – chránit občany – a co z toho pro Izrael vyplývalo. Též zpochybnil disproporci v konfliktu s tím, že není možné počítat oběti, ale „pokusy na životech“, kterých ve formě vystřelených raket má v posledních letech Hamás na svědomí několik tisíc. Marek Čejka reagoval s tím, že z dlouhodobého hlediska se bezpečnost Izraele touto operací pouze snížila.

Lukáš Lhoťan upozornil na to, že na rozdíl od Izraele Hamás není nezávislý, jde o hnutí, které musí čerpat podporu zvenčí a do značné míry tak sleduje zájmy svých donorů. Řekl, že Izrael hrozbu neodstranil. Za největší chybu pak označil strategii západních zemí (omezení podpory), kvůli které se Hamás více přimkl ke svým sponzorům. Pokud by Hamás padl, což si zřejmě západní země přejí, situaci to neprospěje, protože Hamás ukázal, že je schopen území a lidi pod svou správou kontrolovat (na rozdíl od Fatáhu).

Poté si vzal na chvíli slovo Pavel Fried, vrátil se do historie a popsal vývoj sporu od jeho počátků, čímž dal publiku možnost lépe porozumět charakteru konfliktu. Svou promluvu ukončil s tím, že hledat problémy a viny v minulosti uzavírá dveře jakémukoli konstruktivnímu řešení konfliktu. V tomto ohledu zkritizoval především ozbrojené složky Hamásu.

Pořízený záznam bohužel končí přibližně v polovině debaty a tak další velká porce názorů už tady nemůže být popsána. Nelze než doporučit debaty navštěvovat osobně :-)