Perspektivy zahraniční politiky USA

Zahraniční politikou USA pod taktovkou nového prezidenta se zabývala dosud poslední debata Studentské sekce. Jediným hostem byl tentokrát docent Břetislav Dančák, večer moderoval Vít Dostál. Následující text je volným přepisem záznamu z debaty. Kde znal přepisující jména tazatelů z řad publika, uvedl je.

Jana Kovačovská: Jak se bude vyvíjet transatlantická spolupráce?

Břetislav Dančák: S nástupem nové administrativy se vždy předpokládá nový impuls. Je více než pravděpodobné, že Evropa bude pro USA nadále klíčovým partnerem, především proto, že se na obou stranách vazby jedná o liberální demokracie. Nakolik si Obama bude s evropskými partnery na ideové rovině rozumět je ovšem otázka, viz např. v tomto rozdíl mezi Bushovou a Clintonovou administrativou. Po irácké válce nepůjde problémy ve vztazích utišit mávnutím kouzelnou hůlkou a nevím, nakolik Evropa rozumí závazkům, jež vyplývají z multilateralismu (příkladem budiž účast evropských vojáků v Afghánistánu), ať už ve veřejné debatě nebo na úrovni politických představitelů. Dílčí odpovědi budeme znát za rok, možná za dva. Přes generalizaci můžeme mluvit s nástupem nové administrativy o oddělení typického a endemického antiamerikanismu v Evropě a dočasného antibushismu.

Ondrej Schütz: Jak se bude vyvíjet vztah s Čínou, která podle určitých náznaků není z vítězství Obamy nadšená? Je možné očekávat něco jako carterovský obrat v otázce lidských práv?

Břetislav Dančák: Začnu zeširoka. Na světe najdeme 2 typy států (podle Roberta Coopera). Státy moderního světa – jsou jasné ohraničené, mají jasné národní zájmy a jasnou politickou strukturu; věří v existenci anarchického charakteru mezinárodního systému a nutnosti někdy používat „hard power“ k prosazování národních zájmů (např. Argentina, Brazílie). Státy postmoderního světa – věří na vyjednávání, mezinárodní právo, schopnost prosadit moderní zájem skrze dlouhá multilaterální vyjednávání a zříkají se používání síly (např. EU, Japonsko).

USA jsou rozkročeny. Přestože daly světu nejúspěšnější multilaterální projekty (OSN, WTO), pořád vidí nutnost v použití síly. Obama prezentuje USA spíše jako představitele druhého typu i za cenu ústupků americkým národním státům. Přesto to vypadá, že lidská práva nejsou na prvním místě agendy a k zásadnímu obratu v zahraniční politice nedojde. To by pro střední Evropu bylo velmi špatné. Proto Obamovy náznaky v oslabování „hard power“ v regionu střední Evropy vyvolávají nedůvěru, kromě NATO pro bezpečnost zdejších států není alternativ.

Jana Kovačovská za Petra Zelinku: Jak byste interpretoval Obamovo rozhodnutí vyjednávat s Tálibánem, což je v rozporu s doporučeními Richarda Holbrooka, současného Zvláštního vyslance USA pro Afghánistán a Pákistán?

Břetislav Dančák: Myslím, že jde o velmi rozumné rozhodnutí, z toho hlediska že zatím se v Afghánistánu nikdy nepodařilo dosáhnout stability bez spolupráce s místními aktéry. Proto vyjednávání může přinést nějaké výsledky, byť nevíme jaké.

Reakce z publika: Není kontraproduktivní navázat kontakt s teroristy?

Břetislav Dančák: Jestli to je kontraproduktivní nebo ne se uvidí, v ideovém rozporu to zřejmě je.

Reakce z publika: Ale Tálibán nejsou teroristé.

Petr Němec: Jaká je reálná možnost změny politiky vůči KLDR a podobným zakonzervovaným režimům?

Břetislav Dančák: KLDR je specifická, jedná se o izolovaný režim vyžadující velkou trpělivost. Režim si dovedu představit jako stojící a padající se současným vůdcem. Např. u Kuby se ukazuje, že to asi nepůjde, režim je jinak nastavený, Kuba má podporu řady zemí. U KLDR mají své zájmy Čína, Rusko, Japonsko, Jižní Korea a USA, ty drží debatu v pohybu, avšak zároveň se nejsou s to domluvit, čeho by chtěly dosáhnout, kdy a jaká by měla nastat změna v přístupu. Všichni ale usilují o likvidaci jaderného programu. Vyjednávání za Clintona nezabralo, program pokračoval, těžko odhadnout, jak zafungovala Bushova strategie (s tím že se vznesl názor, že by KLDR jednou mohla být terčem útoku), Obama bude zřejmě kombinovat oba přístupy.

Dotaz z publika: Jaký očekáváte vývoj vztahů s Íránem i s ohledem na působení Ruska?

Břetislav Dančák: V tomto trojúhelníku USA razí politiku zastavení jaderného programu Íránu. Rusko se tváří, že má v tomto ohledu vliv, že z Ruska plynou do země vlivové myšlenky, jsou tam tradiční vazby, a nabízí tyto „služby“ USA. Otázka je, nakolik je Ruský vliv na Írán reálný. Vzhledem k charakteru tamního režimu, v němž je potlačovaná veřejnost uklidňována jaderným programem a její pozornost přesunována na vnějšího nepřítele, nevidím důvod, proč by měl Írán Rusům ustupovat. Ruským pákám nevěřím. Určité obchody režim může akceptovat, ale např. i z ekonomického hlediska nepotřebuje zrovna ruské trhy (obě země vyvážejí plyn).

Dotaz z publika: Jaká bude obecná koncepce zahraniční politiky USA?

Břetislav Dančák: Myslím, že Barack Obama bude částečně modifikovat to, co dělal G. Bush mladší, ale současné bezpečnostní výzvy USA jsou takové, že si nedokážu představit nějaký radikální obrat, vytvoření zcela nového pojetí zahraniční politiky. Útoky z 11. září 2001 byly plánovány v době Billa Clintona, „nejlepšího“ amerického prezidenta, toho který nejvíce naslouchal. Neexistuje souvislost mezi „zlým Bushem“ a jeho agresivní politikou a zpupností darebáckých států. Pokud jde o teroristy osnující útoky na USA, ty bojují proti demokratickému charakteru Spojených států a na tom samozřejmě Obama nebude nic měnit. Tušit se dá nový způsob komunikace s Ruskem, kterého se trošku obávám, protože někdo bude muset za tento multilateralismus zaplatit a ta cena se mi dnes jeví jako protiraketová obrana. A to si nemyslím, že bychom měli vzhledem ke strategickým konsekvencím zaplatit v situaci, kdy Rusko stále uvažuje v intencích sfér vlivu. Přitom každé malé dítě ví, že protiraketová obrana není namířena proti Rusku a v žádném případě nenarušuje jadernou strategickou paritu. Proto nemůžeme připustit ruskou rétoriku, za níž stojí logika sfér vlivu.

Dotaz z publika: Jak vnímáte jednání USA vůči Pákistánu (deklarované partnerství, zásahy na území proti vůli vlády)?

Břetislav Dančák: Pákistán je jediný partner v oblasti, který může mít reálný vliv na dění v Afghánistánu. Zároveň se to partnerství velmi těžko obhájí v demokratickém diskursu, vzhledem k charakteru režimu, který má k demokracii a liberálnímu pojetí lidských práv daleko. Přesto je jediným nástrojem při ovlivňování dění v Afghánistánu a hlídání toků jaderné technologie. Ví se, že tam čerpaly zdroje některé státy při budování vlastního programu.