Zápisník ze zahraničí I.

Zdravíme všechny čtenáře blogu Studentské sekce,

rádi bychom využili toho, že jsme právě na studijním pobytu v zahraničí (Francie a Německo) a chtěli bychom vám zprostředkovat, jaká aktuální společenské, mezinárodní, politická témata právě cloumají těmito dvěma významnými evropskými státy.
Tento týden se v případě Německa věnujeme vnitropolitické situaci, která není v českých médiích příliš zřetelná. Francii se věnujeme pro změnu ze zahraničněpolitického hlediska.


Rok 2009 je pro Německo volebním rokem – stejně jako v ostatních členských státech EU se i konají volby do Evropského parlamentu, dále se v některých spolkových zemích se uskuteční volby do zemských zastupitelstev a na začátku čekají Němce řádné volby do Spolkového sněmu.
Představitelé hlavních politických stran jsou v souvislosti s volebním maratónem denně na titulních stránkách nejvýznamnějších deníků. Pohled je nejen upřen na situaci kolem kancelářky Merkelové (její mateřská CDU ji vyčítá odklon od středopravé liberální hospodářské politiky), ale zejména na konkurenční SPD, která na svém víkendovém sjezdu schvalovala volební program. A byla to vskutku zajímavá podívaná: kromě klasického sociálnědemokratického rovnostářství zazněly ústy kandidáta na kancléře provolání, že „je nespravedlivé, aby manažeři pobírali plat rovnající se 500 platů zdravotních sester“. Výsledem byl předvolební slib, že SPD bude prosazovat zvýšení daní bohatým a to nejspíše zásadním způsobem.
Situace kolem SPD je ovšem zajímavé z důvodu možného koketování se silně levicovou postkomunistickou Die Linke. Předseda této strany Oskar Lafontaine, bývalý zemský předseda SPD v Sársku, oznámil svou kandidaturu jak to zemských voleb v Sársku, tak do voleb do Spolkového sněmu. Die Linke dosahuje v této západní zemi Německa neuvěřitelných 20 % podpory, což vyvolává otázku, kam dali Němci v Sársku rozum. Lafontain je velmi zajímavé osobnost. Původem člen SPD ze Sárska, kde se později stal zemským předsedou, následně hlasitým odpůrcem G. Schrödera kvůli jeho liberálně ekonomickým reformám, v roce 2005 opustil SPD a stal se předsedou Die Linke. Této postkomunistické straně pomohl k etablování v západním Německu a nyní se na závěr své politické kariéry pokouší stát opět zemským předsedou, jen vyměnil stranickou knížku. Jako ostatní silně levicově orientované strany kladou důraz na silnou sociální podporu a vysoké státní výdaje. Již ale nezmiňují, z jakých prostředků chtějí své plány realizovat, což se konkrétně v době hospodářské krize nejeví jako příliš zodpovědné. Doporučuji prostudovat program strany Die Linke a pochopíte mé ne zrovna mírné zděšení…

La Grande Nation, slovné spojenie nesúce v sebe mnoho významov ako aj doslova esenciu
identity jedného národa, jednej krajiny. Je to teoretický koncept rozvíjajúci sa už od čias kardinála Richelieua, ktorý postupne prešiel v realitu a prax, bol ovplyvňovaný kľúčovými historickými udalosťami a následne sám ovplyvňoval. Jeho podstatu tvorí mnoho ďalších pojmov, no v prvom rade je to hlavne Francúzsko samotné.
Nielen pri pohľade do histórie medzinárodných vzťahov, či uvedomení si významu
niektorých demokratických inštitúcii, je evidentná váha tejto krajiny ako významného hráča vo svetovej politiky v jej najširšom zmysle slova. Napriek neustále vyjadrovaným pochybnostiam, Francúzsko naďalej zostáva významným aktérom vo svetovej politike a to aj s jej všadeprítomnou vôľou, či dokonca aj bez nej – práve vďaka meniacemu sa charakteru globálnej politiky samotnej. Prekonanie de Gaullovho dedičstva a návrat do vojenských štruktúr Severoatlantickej aliancie, Sarkozyho stratégia v otázke summitu G20 a reštrukturalizácia svetového systému, či neustále lekcie pre jeho ministrov, akčné plány pravicovej vlády, tvorenej do určitej miery ľavičiarmi, na boj s ekonomickou krízou, vzbury a štrajky v zámorských územiach a obvinenia z neokolonializmu (DOM) ako aj štrajky v metropole samotnej, obsadzovanie
škôl a vysokoškoláci fakticky majúci už tretí mesiac prázdniny, rybármi obsadené
severofrancúzske prístavy a občasné generálne štrajky, generálny riaditelia zadržiavaní svojimi zamestnancami, Sarkozyho výzvy k návratu priemyslu na domácu pôdu, súperenie dvoch žien socialistiek, neustále sa prekrikujúci poslanci a vysvetľujúci ministri, oživovanie až tandem v podobe francúzsko-nemeckého priateľstva, či návšteva prezidenta Obamu o potenciálne nový svetový oriadok – aj to je súčasť pestrej mozaiky každodenného diania posledného obdobia, ako aj záruka, že čo sa politického diania týka, človek sa vo Francúzsku jednoznačne nudiť nebude.
Čo však tejto neuveriteľnej dynamike pridáva na ďalšej významovej dimenzii je fakt, že v súčasnej dobe sme čím ďalej tým viac svedkami nielen zmazúvania sa hraníc medzi
domácim a medzinárodným ako dôsledku známeho procesu zvaného globalizácia, kde „lokálne sa stáva globálnym“, ale najmä všadeprítomnej a narastajúcej interdependencie, či dokonca nie až tak známemu „efektu motýlích krídel“. Implikácie? Logicky, takáto miera prepojenosti robí z Paríža nielen centrum (ovplyvňovania) národnej, ale aj európskej a svetovej politiky ako aj významné centrum záujmu a sústredenia pozornosti pochádzajúcich zo stredoeurópskeho prostredia, keďže v skutočnosti situácia vo Francúzsku „sa nás tiež (do)týka“. V neposlednom rade, bola to tiež samotná a ohromná dynamika politického života v krajine a neuveriteľné politické povedomie a zaangažovanosť (až ochota k boju za svoje záujmy) francúzskej spoločnosti, v kontraste i možnosti neustálej komparácie s naším prostredím, ktoré ma a priori inšpirovali k pravidelnému informovaniu o najdôležitejších udalostiach - priamo z centra diania, Paríža.

Míša Šimáková (Francie, Paříž), Michal Vít (Německo, Magdeburg)