Druhým zápisníkem z Francie a Německa s komentováním akuálního zejmnéna politického dění. Je prezident Sarkozy ve Francii stále tak aktivní? Je možné, aby se v Německu rozpoutaly sociální nepokoje nebo jak dlouho bude Jürgen Klinsmann trénovat Bayern München? TO se dozvíte, budete-li pokračovat dále ve čtení :-).Revolúcia? Presnejšie slovami odborníka na Bonapartea a potenciálneho kandidáta na post francúzskeho prezidenta vo ďalšom volebnom roku 2012, Dominique de Villepina, „risk revolúcie vo Francúzsku“ , si zasluhujú skutočne pozornosť. Okrem iného trefne vystihovali realitu aj tohto týždňa, čo sa politickej scény krajiny týka.
Je zrejmé, že sa nejedná o revolúciu v klasickom, Francúzom výsostne známom zmysle – čo teda chcel týmito slovami autor povedať? Jeho inšpirácia nepochybne pramení z faktu, že súčasná politicko-spoločenská situácia v krajine je dosť napätá – dokonca až tak, že padali otázky, či duch mája 1968 ešte stále nedrieme vo Francúzoch a či sú spoločnosť a celkovo systém krajiny skutočne „vyliečení“. Paradoxne, pochybnosti sa v tejto otázke snažil rozohnať práve jeden z vodcov a bývalý člen Federácie anarchistov, vtedajšej májovej revolúcie, Daniel Cohn-Bendit, deklarujúc, „duch“ mája 68 je definitívne passé, dnes už, ako zelený europoslanec inými prostriedkami, sústrediac sa na nadchádzajúce voľby do EP. Avšak príchuť revolúcie bolo cítiť naďalej, najmä vďaka veľkému zjazdu Socialistov na čele s Martine Aubry. Jej prejav bol revolučný. Nie však len v tom, že bol plný ostrej kritiky namierenej voči prezidentovi Sarkozymu, ale výrazne sa dotýkal už spomínaných volieb do EP. Je pozoruhodné, do akej miery sa stala otázky týchto volieb poprednou témou domácej politickej scény. Aubry, snažiac sa čo najviac zabodovať medzi svojimi nasledovateľmi zapálene vyzývala, v spojení so Sarkozyho egoizmom, sebectvom a neschopnosťou, k boju za „inú – novú Európu“ – rezolútne odmietajúc jej súčasnú podobu. Politický boj sa jasne presúva na túto platformu a spojenie s otázkami domácimi je nepopierateľné. Na druhú stranu, táto výzva čelnej predstaviteľky Parti Socialist „ všetci ľavičiari Francúzska spojte sa“, pri pohľade na situácia francúzskej ľavice, vyznela akosi zúfale. Jej roztrieštenosť je nepopierateľná – v prvom rade ako dôsledok pôsobenia veľkého množstva silných a ambicióznych osobností francúzskej ľavice, tak aj reflexie narastajúceho spoločenského sociálneho napätia ako reakcie na neľútostne udierajúcu ekonomickú krízu. V tomto smere za posledný týždeň nezaháľala ani bývalá kandidátka na prezidentku ako aj predsedníčku PS, Ségolène Royal, z ktorej sa stáva čím ďalej tým viac „automonistka“: ťažiac zo svojej mediálneho potenciálu a „slávy“ sa touto cestou, v mene celej krajiny, ospravedlnila za Sarkozyho nedávne poznámky voči osobe španielskeho premiéra Zapatera, čim rozvírila už tak divokú diskusia ohľadne osoby francúzskeho prezidenta, nazývajúc ho „recidivista vo všetkých formách verbálnej agresivity“.
Napokon, čo na túto predvolebnú, postupne eskalujúcu show hovoria samotní Francúzi? Zdá sa, že nikto sa o voľby do EP ani dokonca o potenciálny a postupný návrat Socialistov na scénu nestará. Prognostiky sú avšak zaujímavé: väčšina by podporila vládnu UMP a novým trendom, zdá sa byť, je na druhú stranu narastajúca podpora extrémistickým stranám - rovnajúca sa dnes 25%. Evidentne, bežní Francúzi majú dnes úplne iné priority čo sa politiky v krajine týka, ako napríklad rušenie a presúvanie výrob nadnárodných podnikov do Dubaja a nie až tak niečo, stále považované „za hranicami“ Francúzska. Avšak kampaň bola odštartovaná, v prípade PS skutočne v bojovom štýle, navyše pri pohľade na kandidátku, stavujúc na novú generáciu socialistov, teda nové tváre. Tie môžu mať pravdepodobne skutočný liečivý účinok na nezáujem Francúzov a to i v prípade už spomínaných prezidentských volieb, ktoré budú bez pochyby veľmi zaujímavým bojom – a to práve oznámením zámerov de Villepina, bývalého premiéra prezidenta Sakrozyko, ktorý „jeho tvári“ však vyniknúť nedovolil a je už od počiatku terčom de Villepinovej kritiky. Na dramatické výkony „hercov“ si však ešte chvíľku treba počať, keďže francúzska politika je doménou par exelence, kde ticho predchádza búrke.
V dalším pokračování zápisníku z Německa volně naváži na příspěvek z minulého týdne. V polovině dubna se šéf jedné z největších bank (Deutsche Bank) Josef Ackermann se pro deník Die Welt vyjádřil, že se obává sociálních nepokojů. Jako jeden z prvních prolomil toto tabu, kolem kterého se významné osobnosti německé politiky (kromě představitelů Die Linke) chodily „jako kolem horké kaše“. Jeho prohlášení přišlo v době, kdy německá veřejnost velmi citlivě sleduje situaci kolem finančních problémů koncernu General Motors v USA, jehož je součástí německý Opel. Ackermann se zamýšlel právě nad možností opětovného propadu automobilového průmyslu.
Sociální nepokoje se v Německu stávají velmi často skloňovaným tématem, o což se přičinila zejména levicová strana Die Linke. Představitelé strany na svém víkendovém sjezdu vyzvali německé obyvatelstvo k „opuštění pokojů a vyjití do ulic“, aby tak vyjádřili svoji nespokojenost s vládními opatřeními proti hospodářské krizi a záchranných opatření německých bank. Jako důkaz nespokojenosti Němců poukazují na výzkum veřejného mínění, ve kterém 79 % respondentů vyjádřilo pochopení s podobným protestem. Právě tuto skupinu obyvatel chce Die Linke mobilizovat. Georg Gysi, místopředseda strany, vidí inspiraci na Islandu, kde masové protesty vedly k pádu vlády a následnému volebnímu vítězství levice. Situace v Německu má ale jeden zásadní háček. CDU/CSU a SPD jsou jednotné v odpovědích na výzvy k nepokojům ze strany Die Linke. Je navíc překvapivé, že ačkoli hospodářská krize zasáhla německý průmyslu velmi tvrdě (silná orientace na automobilový průmysl), tak předvolební preference právě Die Linke se nezvýšily. V současné době se pohybují kolem 10 %, což je například o dvě procenta méně něž v létě 2008.
Za relativně nízkými preferencemi Die Linke může stát nevěrohodnost prohlášení a výzev a také skutečnost, že Němci věří vládě v protikrizových opatřeních. Například německý ministr financí je třetím nejoblíbenějším politikem v Německu, což je pro osobu, která ztělesňuje krizová opatření, překvapivý výsledek.
Na závěr malé odlehčení od politické situace. Zejména Bavorskem cloumají neuspokojivé výsledky fotbalového klubu Bayern München, který po debaklu ve čtvrtfinále Ligy mistrů, sbírá pouze kritiku jak fanoušků, tak i fotbalových komentátorů. Situace dospěla svého vrcholu v neděli, kdy se na stadionu v Mnichově objevily transparenty „Klinsmann raus“. Bundesliga letos nabízí velmi napínavý konec sezóny, neboť v současné době jsou ve hře o titul čtyři mužstva – mezi nimi překvapivě i Wolfsburg.
Míša Šimáková (Paříž), Michal Vít (Magdeburg)
Napokon, čo na túto predvolebnú, postupne eskalujúcu show hovoria samotní Francúzi? Zdá sa, že nikto sa o voľby do EP ani dokonca o potenciálny a postupný návrat Socialistov na scénu nestará. Prognostiky sú avšak zaujímavé: väčšina by podporila vládnu UMP a novým trendom, zdá sa byť, je na druhú stranu narastajúca podpora extrémistickým stranám - rovnajúca sa dnes 25%. Evidentne, bežní Francúzi majú dnes úplne iné priority čo sa politiky v krajine týka, ako napríklad rušenie a presúvanie výrob nadnárodných podnikov do Dubaja a nie až tak niečo, stále považované „za hranicami“ Francúzska. Avšak kampaň bola odštartovaná, v prípade PS skutočne v bojovom štýle, navyše pri pohľade na kandidátku, stavujúc na novú generáciu socialistov, teda nové tváre. Tie môžu mať pravdepodobne skutočný liečivý účinok na nezáujem Francúzov a to i v prípade už spomínaných prezidentských volieb, ktoré budú bez pochyby veľmi zaujímavým bojom – a to práve oznámením zámerov de Villepina, bývalého premiéra prezidenta Sakrozyko, ktorý „jeho tvári“ však vyniknúť nedovolil a je už od počiatku terčom de Villepinovej kritiky. Na dramatické výkony „hercov“ si však ešte chvíľku treba počať, keďže francúzska politika je doménou par exelence, kde ticho predchádza búrke.
V dalším pokračování zápisníku z Německa volně naváži na příspěvek z minulého týdne. V polovině dubna se šéf jedné z největších bank (Deutsche Bank) Josef Ackermann se pro deník Die Welt vyjádřil, že se obává sociálních nepokojů. Jako jeden z prvních prolomil toto tabu, kolem kterého se významné osobnosti německé politiky (kromě představitelů Die Linke) chodily „jako kolem horké kaše“. Jeho prohlášení přišlo v době, kdy německá veřejnost velmi citlivě sleduje situaci kolem finančních problémů koncernu General Motors v USA, jehož je součástí německý Opel. Ackermann se zamýšlel právě nad možností opětovného propadu automobilového průmyslu.
Sociální nepokoje se v Německu stávají velmi často skloňovaným tématem, o což se přičinila zejména levicová strana Die Linke. Představitelé strany na svém víkendovém sjezdu vyzvali německé obyvatelstvo k „opuštění pokojů a vyjití do ulic“, aby tak vyjádřili svoji nespokojenost s vládními opatřeními proti hospodářské krizi a záchranných opatření německých bank. Jako důkaz nespokojenosti Němců poukazují na výzkum veřejného mínění, ve kterém 79 % respondentů vyjádřilo pochopení s podobným protestem. Právě tuto skupinu obyvatel chce Die Linke mobilizovat. Georg Gysi, místopředseda strany, vidí inspiraci na Islandu, kde masové protesty vedly k pádu vlády a následnému volebnímu vítězství levice. Situace v Německu má ale jeden zásadní háček. CDU/CSU a SPD jsou jednotné v odpovědích na výzvy k nepokojům ze strany Die Linke. Je navíc překvapivé, že ačkoli hospodářská krize zasáhla německý průmyslu velmi tvrdě (silná orientace na automobilový průmysl), tak předvolební preference právě Die Linke se nezvýšily. V současné době se pohybují kolem 10 %, což je například o dvě procenta méně něž v létě 2008.
Za relativně nízkými preferencemi Die Linke může stát nevěrohodnost prohlášení a výzev a také skutečnost, že Němci věří vládě v protikrizových opatřeních. Například německý ministr financí je třetím nejoblíbenějším politikem v Německu, což je pro osobu, která ztělesňuje krizová opatření, překvapivý výsledek.
Na závěr malé odlehčení od politické situace. Zejména Bavorskem cloumají neuspokojivé výsledky fotbalového klubu Bayern München, který po debaklu ve čtvrtfinále Ligy mistrů, sbírá pouze kritiku jak fanoušků, tak i fotbalových komentátorů. Situace dospěla svého vrcholu v neděli, kdy se na stadionu v Mnichově objevily transparenty „Klinsmann raus“. Bundesliga letos nabízí velmi napínavý konec sezóny, neboť v současné době jsou ve hře o titul čtyři mužstva – mezi nimi překvapivě i Wolfsburg.
Míša Šimáková (Paříž), Michal Vít (Magdeburg)
Žádné komentáře:
Okomentovat